Jsem milován... 18.4.2010

     Je těžké věřit, že mne Bůh má rád takového jaký jsem. I když jsem zlostný, arogantní, líný, slabý… Bůh mne má nesmírně rád.

     V Novém Zákoně čteme, jak Petr často sebevědomě vystupoval. Slibuje, že svůj život položí za Ježíše (J 13,37). Tvrdí, že vždycky zůstane věrný (Mt 26,33), že půjde i na smrt za Ježíšem (Mk 14,31), rozmlouvá Ježíšovi, když mu chce mýt nohy (J 13,8) a vytahuje meč, aby Ježíše bránil v Getsemanské zahradě (J 18,10). Hledí na svoje schopnosti a svoji sílu, tak působí stále dokud neobrátí svůj pohled, dokud nepadne v noci pochybností a strachu, dokud třikrát nezradí Ježíše.

     Co je to pýcha?
     Možná by jedna definice byla - pýcha je víra v sílu vlastních hříchů a slabostí. Když se hodnotím výlučně podle úspěchu, ve strachu z neúspěchu, když všechno dobře zvládám, ale křečovitě a v rivalství, a začínám si myslet, že dobré skutky konám sám a nechávám Boha stranou, pak těžko přijímám pády a slabosti. Protože to by znamenalo, že sobě musím připustit neúspěch a přijmout skutečnost, že jsem hříšný a že se mohu dopustit chyb. Potom se tak chovám i k bližnímu. Hodnotím bližní podle jejich úspěchů a snažím se je utvářet podle obrazu dokonalosti, který mám o nich a zklamání bude veliké, když se dopustí chyby.

      A co je potom pokora?
     Pokora je víra, že jsem milován. Je těžké přijmout sebe takového jaký jsem. Věřit, že moje hodnota zůstane stejná přes hříchy a slabosti. Je těžké milovat bližního takového jaký je. Se všemi dobrými i zraněnými povahovými rysy. Je těžké být ochotný odpustit. Je těžké odpustit, že mne Bůh miluje takového, jaký jsem. I když jsem zlostný, i když jsem arogantní, líný, slabý… Bůh mne miluje nesmírně.
     Je to těžké, ale právě tak, když tomu věřím, moje působení nebude obsahovat křečovitost, rivalitu a strach z neúspěchu, ale lásku, která pramení ze setkání s Bohem. Úsilí a námaha ne jen, že zůstane stejná, ale i vzroste, protože důvodem a hnací silou všeho působení je láska Boží. 

     V evangelijním úryvku minulé neděle vidíme, že Ježíš hledá Petrův pohled. Třikrát se ptá, jestli ho miluje. Petr opět pozvedá pohled a vychází ze sebe. Vychází ze své hrdosti, ze zklamání sám sebou a dívá se na Ježíše. Už se nedívá na sebe, ale na toho, který se stává světlem v jeho temnotě. Láska překonává strach. Petr zakusil vlastní slabost a zažil odpuštění; je zcela Kristův. Od nynějška více věří Ježíšovi než vlastním slabostem.
     Slabost a pád mají v životě smysl, protože nám poskytují možnost, abychom pozvedli pohled a otevřeli srdce Bohu. Není potřeba utíkat od vnitřní temnoty, ale uveďme ji do dialogu s Kristem. „Přijďte ke mně vy všichni unavení a obtížení a já vám dám odpočinutí“ (Mt 11,28).
     My jsme omezení a nedokonalí, ale Bůh je neomezený a dokonalý v nás. Hledejme setkání a jednotu s Ním, ze všech svých sil a vášnivě, abychom se zamilovali do Boha a aby naše působení bylo v lásce pro Lásku.
(Napsal: fra Stanko)