Nepoznali ho 30.8.2010

Dnes v Evangeliu čteme o Ježíšově příchodu do rodného Nazaretu a reakci Židů na jeho neočekávaná slova. Každou neděli se shromažďujeme kolem Pána, s přáním naslouchat jeho slovům a sledovat jeho skutky. To učinili i jeho spoluobčané v Nazaretě.

Jejich Ježíš, o kterém slyšeli všechno nejlepší, přichází konečně mezi svoje, do svého rodiště, do města ve kterém vyrůstal. Tady ho všichni znají, tady má i příbuzné. Podle zvyku tehdejších náboženských autorit přichází do synagogy, čte krátký úryvek z Písma svatého a začíná ho vykládat. Přišli se podívat a poslechnout si svého věhlasného spoluobčana. Ale očekávali, že On jim bude pochlebovat, že je bude bavit, že udělá nějaký laciný div. A On jim místo toho říká, že se na něm naplnilo proroctví Písma, které říká, že Duch Páně je nad ním a že je poslán, aby hlásal chudým Radostnou zvěst. Jeho spoluobčané nebyli ochotní takto přijmout Slova, a tak s poselstvím odmítli i Posla a připomínali mu dva starozákonní pohanské vzory: víru vdovy ze Sarepty a Syřana Naamana. Ježíš uráží i jejich vlasteneckou a národní hrdost. Nadšení se změnilo ve zklamání a dokonce i nenávist. Chtějí ho zabít. Obdiv přerůstá v údiv. Jak je malý krok od okouzlení ke zklamání…
     Zajímalo by mne, jestli byl Ježíš zklamán chováním a reakcí svých dosavadních známých a možná dokonce přátel a jejich nepřátelským přijetím.
 
     Oni přišli do "domu modlitby" s náladou ve které se chodí na stadion nebo do kina: aby shlédli dobré představení, pobavili se a zažili senzaci. Ježíš jim nenabízí to přízemní "chléb a hry". Ježíš zůstává důsledný sobě samému a věrný svému Otci, který ho i poslal. On se nepokouší vtírat, ale přednese Nazaretčanům přímé napomenutí pro vysloveně lidskou touhu po tom, aby hlásání spásy uspokojovalo jenom jejich touhy. On odmítá požadavek předvádění zázraků a říká jim provokující biblická slova: „Ani jeden prorok není uznávaný ve svém kraji.“ Ale Ježíš neposuzuje lidsky. Jemu nezáleží na uznání.
 
     On vybízí lidi, aby se otevřeli jeho osvobozujícímu a radostnému poselství – bez jakéhokoli donucení. On má úctu ke svobodě každého člověka a nevnucuje se. On, prostě, odchází.
     A upřímně… Zdá se mi, že se ani já příliš neliším od Nazareťanů. Oni se pohoršili, protože Mesiáš neodpovídal jejich představám. Přišel k nim, oni ho nepoznali. Ptal se upřímně: Kdo jsem já? Apoštolové odpověděli na jeho pozvání. Pravda, že trochu pokulhávali a zakopávali na Jeho cestě, ale nakonec se přesto všechno stali nadšenými svědky Radostné zvěsti.
 
     Takový Šavel, svědek mučednictví sv. Štěpána a horlivý pronásledovatel nevěřících, se obrátil a stal se největším kazatelem křesťanství a autorem jednoho z nejkrásnějších lidských výroků o lásce – Chvalozpěvu lásky:

" Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje."