To je pro mě víra.. 7.3.2010

     "Dvě děti: syn a dcera" – s úsměvem ve tváři plné vzpomínek a bolesti, pokračuje – "a muž byl s nimi, když zahynuly! Všichni tři..."

     A jak zadělávala na chléb, špetku soli nahradila slzou, kterou pokradmo nechala ztéct s tváře. Myslela, že to nevidím. „Ale je to vůle Boží. Kdyby nebylo růžence, byla bych se zbláznila." A když vyslovuje slova ze kterých se mi už trochu třesou nohy, zůstávám zaražený a mlčím.
     Ale ve mně něco vzplanulo! Zvedly se ve mně vlny zlosti, když jsem přemítal nad jejími slovy: Boží vůle. Ptal jsem se: Ale, kde je tu Boží vůle!? Který je to Bůh!? V tu chvíli jsem pocítil takový vztek – na Něj.
     Já, který jsem před pár minutami reptal, protože mi kručelo v žaludku, jsem si myslel, že je Bůh zločinec, když dopouští takové věci. V těch chvílích jsem byl všechno jenom ne věřící.
     "Dcero, tvá víra Tě zachránila! Jdi v pokoji Božím a buď uzdravena od svého zla!" (Mk5,34) On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: 'Přejdi odtud tam', a přejde; a nic vám nebude nemožné." (Mt 17, 20). No, jako by tohle Ježíš říkal mně, mně nevěřícímu.

     A právě v tom se ta žena stala hrdinkou. V tom, že ta žena přenesla ta slova do vlastního života. A slovo se stalo tělem. Zkuste si představit, jak bylo těžké v takových chvílích zůstat normální, a co teprve zůstat přitom pravý věřící. Jeden telefonický rozhovor, který změnil všechno. „Paní X. máme pro vás smutnou zprávu. Vaše rodina… došlo k neštěstí… oni… oni už nejsou… zahynuli…“ Tak prosím vás, řekněte mi, jak zůstat normální, jak zůstat sám sebou, když všechno ztratíš? Kdybych nebyl viděl ji a kdybych se nebyl přesvědčil, že někdo může vyrůst v lásce Boží, nevěřil bych, že je to možné.
     A teď se dívám na sebe a svoje „ztráty“, své kříže, na které se stydím jen vzpomenout v porovnáním s tímto. U nás se říká: Kdyby mi to někdo vyprávěl, nebyl bych tomu věřil.

      My často obviňujeme Boha za všechno. Proč právě já, proč se to stalo zrovna mně? Proč to, proč ono... Ale to je proto, že zapomínáme, že nás Bůh stvořil svobodné. On který je dobrota sama z nás nechce mít otroky, které bude trestat, když Mu "zdrhnou", jak my často myslíme. On nás chce svobodné, a vše co nám dává je láska. To je to, kde jsme ze stejné události ta žena, kterou pojmenuji Statečnost, a já, vyčetli různá poselství. Já zlobu a hněv, a ona Boží vůli a útěchu v zármutku, protože ví, že je Bůh přijal do svého příbytku.
     Žijeme ve světě, který nás chce přesvědčit, že můžeme být bez Boha. A přesvědčují nás, že Ho nepotřebujeme a můžeme být bez Něho. Ale neříkají nám, že je to klam a nikdy nepřiznají, že takový svět nemá smysl. Prázdnotu, kterou pocítí člověk, který se snaží žít bez Boha, nemůže zaplnit žádný tělesný požitek, žádné auto nebo dům. Nemá smysl snažit se zaplnil pytel bez dna, stejně jako nemá smysl žít bez Boha.
     Tyto řádky nepíše žádný světec, ale člověk, který si myslel, že může být bez Boha, ale v pravý čas pochopil, že život bez Něho je hozený do větru.
(Napsal fra Tomislav, 16.2.2010)

 
 
 
 

2024 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]